Sbohem můj drahý, část 16.

16. září 2017 v 23:14 | Cross |  Sbohem, můj drahý
Máme tu poslední díl, u kterého jsem brečela. Pokud něco sesmolím, udělám další sérii o tom, jak to vlastn všechno začalo.
 

Sbohem, můj drahý, část 15.

15. září 2017 v 20:28 | Cross |  Sbohem, můj drahý
Dlooouho jsem nic nenapsala a z jednoho prostého důvodu: neměla jsem notebook. Tohle je jedna kratší a pomaloučku se blížíme do finále.

Sbohem můj drahý, část 14.

28. srpna 2017 v 22:20 | Cross |  Sbohem, můj drahý
Probudím se v odpudivě páchnoucí cele po několika hodinách. Na krku mám stále amulet, který mne drží slabou a neškodnou. V mém srdci se hromadí vztek a strach. Všude kolem je hluk. Připravují se na útok. Pokud mne použijí jako rukojmí, nebudou se moji vojáci bránit. Vím ale, že Sebastian pozná tuhle léčku. Má své rozkazy. Chránit hotel a jeho obyvatele, ať to stojí co to stojí. Všechno vnímám rozostřeně, vůbec nemůžu přemýšlet, dokonce už ani nepoznám to, že se k mojí cele blíží ten zrádce.
"Je mi líto, že tohle musím dělat, Cross." Jeho hlas slyším v ozvěně a jeho postava je rozmazaná. Vidím jenom siluetu. Tiše zavrčím na svůj protest.
"Ayanami…jak jsi mohl…zradit." Vypravím ze sebe pomalu a sotva srozumitelně. Potím se. Jsem tak moc vyčerpaná.
"Vysvětloval jsem ti to." Stojí před mojí celou a nic nedělá. Nehýbá se, jen se na mě dívá jako na divoké zvíře chycené v kleci. Pomalu se zvednu ze studené kovové židle a jdu k mřížím mé cely. Pevně sevřu v prstech ledové tyče a přitisknu tvář v jejich mezeře.
"Jestli…někomu z nich.. ublížíš. Zabiju tě." Dívám se mu do očí a v mých samotných září touha ho přirazit k mřížím a omlátit mu o ně hlavu. Byl by to opravdu krásný pocit ho za tu zradu zabít. Možná bych si s ním i pohrála než bych ho zabila. Na můj pohled odpoví jen odporným úšklebkem táhnoucím se k pravému uchu.
"Jsi sladká když mi vyhrožuješ." Přistoupí blíž k mé cele a chytne mou bradu do dlaně. Prsty pevně sevře mé tváře, tak moc až cítím, jak se mi jeho prsty otlačují o měkkou kůži.
"Ale ty víš, že mám tuhý kořínek." Dívá se mi do očí a já cítím stále větší a větší únavu. Třesou se mi nohy tak, že na nich sotva stojím. Slabě po něm chňapnu rukou, ale když on stačí uskočit, mě se podlomí kolena a svalím se k zemi s rukou zaseknutou v mřížích. Svět se se mnou točí a amulet otupuje bolest. To je snad i jediné pozitivum. Poslední co vidím je Ayanami a jeho rozmazaný úšklebek.
Stephan
Probudím se ze snu. Hrozného snu. Viděl jsem Cross, jak sedí v cele a u ní je muž, ze kterého doslova sálalo zlo. Měla vyděšený výraz a křičela moje jméno. A křičela abych utekl. Rozhlédnu se po jejím pokoji v hotelu. Přespal jsem tu. Prohrábnu si rozcuchané vlasy a vydám se výtahem do haly. Je prázdná, je tu jen pár hostů od toho incidentu v restauraci. Procházím se po velkém prostoru, přes bar, kuchyň přímo do restaurace, kde jsem se také setkal s Lukasem. Zadívám se na něj a zamumlám pozdrav. Jednou mi Cross…tehdy ještě Vendy, napsala, že je nešťastná. Že viděla něco co vidět neměla. Viděla fotku Lukase a jeho přítelkyně. Psala mi, že ji to velmi trápí a já si tehdy přál víc, než jen ji utěšit pomocí písmenek a smajlíků. I přes to mi ale poděkovala se slovy, že ji vždy utěším a že se těší až se uvidíme v říjnu téhož roku. Bohužel pár dní potom jsem se dozvěděl, že zemřela. Ale teď je tady. Jako velitelka Cross. A i teď tu potkala Lukase a znovu otevřela starou ránu, která jí ubližuje. Skoro jsem cítil jak se mi sevřela hruď. To on mohl za to co si dělala.
"Stephane, neviděl jsi někde Cross?" zmateně se rozhlíží kolem. Probodávám ho pohledem.
"Tobě se dnes nic nezdálo?" vím, že odpovídat na otázku otázkou je neslušné, ale tohle prostě potřebuju vědět. Podívá se na mě ještě víc zmateněji než je a zavrtí hlavou.
"Vůbec nic, proč stalo se něco?" pomalu si dávám věci dohromady. Ta fotka. Jsem na ní já a ona, ne on. A pak ten sen. Jestli to nebyl jen výplod mojí fantazie tak mě chtěla varovat. Je možné, že bych jí byl dražší než Lukas?
"Nikde není. Ani v jejím pokoji. A na cestě u hřiště jsem našel její fotku. Něco se jí určitě stalo." Dívám se na něj a sleduji jeho reakci. Chytne se za hlavu a začne přecházet sem a tam. Po chvíli se zastaví a zadívá se na mě.
"Co budeme dělat? Bez ní jsme nahraní." Je vyděšený.
"Mě by spíš zajímalo, jestli je v pořádku." V kapse u kalhot mám její fotku, kterou opatrně žmoulám v ruce jako největší cennost.
"Jo to taky." Přitaká najednou. Začíná mi lézt na nervy.
"Pane Brummere!!" rozlehne se všude kolem křik jedné dívky z recepce. Běží k nám. Zastaví se a sotva nabere dech se na mě podívá s vyděšenýma uslzenýma očima.
"Musíte se na něco podívat!" popadne mě za ruku a vede mě přes halu po schodech k recepci. Ukáže na vchodové dveře. Vyjdu tedy ven a rozhlédnu se kolem. Všude jsou velká terénní auta, která se sjíždí k hotelu. S přibližujícími auty se také blíží křik vojáků. Vojáci, které povolala Cross, se okamžitě seřadili na střeše a připravili si své pušky. Ke mně přiběhl Sebastian a Claude. Nejspíš už ví, že je Cross pryč. Přímo před vstupní dveře přijede jedno z aut. Z něj vystoupí voják. Není to ale jeden z těch teroristů. Je to ten stříbrnovlasý voják, který jmenoval dvojice na Macabre.
"Ayanami, co má tohle znamenat?!" rozkřikl se démon po mé pravici s varovně vyceněnými zuby. Ayanami se jen vítězně usmál.
"Přišel jsem vykonat to, co se mělo stát už dávno." Pomalým krokem dojde k zadním dveřím auta a otevře je. Z prostoru vypadne tělo v černém kabátě, Cross. Má svázané ruce. Moje nohy už už vyráží k ní, ale zastaví mě Claudova ruka.
"Tohle není dobrý nápad." Dívá se na mě se stejnou hrůzou v očích, jakou mám já a všichni kolem nás. I Lukas. Ten však ale nehnul ani brvou. Dívám se po ostatních a čekám nějakou reakci.
"Vojáci, kteří věrně sloužili, toto je vaše velitelka. Zlomená a poražená! Pokud nechcete skončit stejně pak složte zbraně!" jeho fialové oči přejedou po všech včetně mě. Na střeše se ozývá cvakání pojistek. Podívám se na Sebastiana.
"Tak dělejte něco!!" vykřiknu a dívám se na Cross, která se jen tak tak zvedla ze země. Ayanami ji chytne za ruku a přitáhne k sobě, k hlavě jí přiloží pistoli.

"Všichni do haly!"
 


Sbohem můj drahý, část 13.

24. srpna 2017 v 21:19 | Cross |  Sbohem, můj drahý
Dívám se na toho prokletého zrádce, kterého jsem považovala za jednoho z mých nejvěrnějších lidí. Srdce mi buší tak že slyším jeho silný tep až v uších. Zamračím se. Jsem mocnější než on.
"Jak si dovoluješ mne zradit, Ayanami?" zadívám se do jeho fialových očí s ledovým klidem.
"Je na čase, aby ses stala tím čím jsi. Vrahem a nestvůrou." Jde blíž ke mně. Stojím pevně odhodlána ho vyřídit.
"Jsi slabá, velitelko. Oslabila tě láska a soucit. Láska k těm lidem. Nemysli si, že si toho nikdo nevšiml, jak se díváš na toho brýlatého vychrtlíka. Ovšem, to není nic proti tomu jak se díváš na jeho nadřízeného. Jakže se jmenuje? Stephan? Nechtěla bys snad aby se mu něco stalo?" obchází mě jako kočka svoji kořist. Otáčím hlavu tak abych se mu stále mohla dívat do očí.
"Neopovažuj se." Můj klid se lehce nalomí.
"Kdybys byla svědkem jeho neštěstí…co by se stalo? To je to co chci zjistit. Vědci říkali, že jsi stále neobjevila své skutečné schopnosti. Nech mě ti pomoci se zbavit těch lidských citů, aby ses mohla povznést nad své dosavadní já." Zastaví se těsně u mě a chytne mě za ruku. Vytrhnu se mu. Napřáhnu se a chystám se ho udeřit. Zezadu mne ale popadnou ozbrojení muži, nyní jeho stoupenci. Nemůžu se pohnout. Dívám se na Ayanamiho a čekám na co se chystá. Přijde ke mně.
"Dlouho jsem přemýšlel o tom, co by tě mohlo oslabit. Sama o sobě jsi živel. Ale přeci jen. Máš srdce ze světla." S těmito slovy se zahrabe v kapse, ze které vytáhne přívěšek. Pentagram. Zamračím se. Je to kostěný přívěšek, vyrobený z kostí vyššího démona. Má opravdu velkou moc. Škubnu sebou, ale vojáci mě drží pevně. Snažím se utéct ze strachu z této drobnosti. Ve chvíli, kdy mi Ayanami přiloží amulet na hruď, na místo kde mám srdce, jakoby mne pohltila tma. Padnu na kolena. Dech mám nepravidelný a bolí mě na prsou. Zadívám se na Ayanamiho.
"Zahráváš si…s."
"Chci tě probudit, Cross." Amulet mi připne ke krku, vyruší tak moc mého křížku. Jsem bezvládná panenka v jeho moci.
"Prosím," Zadívám se mu do očí "neubližuj jim." Zasténám slabě se slzami v očích. Mlčí a dívá se na mne dokud má víčka neklesnou a já nepropadnu hlubokému spánku.
Ayanami
Dívám se na ni, jak je bezmocná a cítím hluboké zadostučinění. Můžu se jí pomstít a zároveň jí pomoct odpoutat se od lidského myšlení. Jestli je doopravdy královna monster, budu bohatě odměněn. Kývnu na vojáky, aby ji pustili na zem. Dojdu k ní a vezmu ji do náruče. Je lehká, kupodivu jak je vysoká. Když k nám nastoupila měřila sotva 170 centimetrů. Změnili jsme ji a teď je na mě abych ji popohnal na další úroveň jejího vývoje. Skloním se k ní.
"Byla jsi předurčena k velkým věcem. Jsi má královna. A já budu tvůj král." Pošeptám jí. Vím že mě slyší. Napůl může vnímat co se kolem ní děje, což je neuvěřitelné na to jak ji ten amulet oslabil. Jdu s ní v náruči k autu. Položím ji přes zadní sedačky auta a já si sednu vedle ní.
"Vyrážíme!" rozkážu rázně svým novým vojákům. Odjíždíme pryč z cesty u golfového hřiště na naši základnu. Zítra podnikneme útok na hotel a Cross tomu všemu bude muset jen přihlížet. Konečně poznám jaké to je být vítězem.
Stephan
Byl jsem u Cross na pokoji. Nebyla tam. Nejdřív jsem si myslel že šla na procházku, ale nikde poblíž jsem ji nemohl najít. Pomalu se mě zmocňuje strach. Co když se jí něco stalo. Co potom? Nervózně přecházím sem a tam v jejím pokoji. Neodjedu domů, dokud nebudu vědět že je v pořádku a doma. Zarazím se. Vzpomínám si na poslední chvíle, kdy jsem ji viděl ještě jako dívku. Řekl jsem jí, že tady mezi námi má domov. Posadím se na postel a dívám se na čas. Je po půlnoci. Něco se jí určitě muselo stát. Vydám se na cestu pryč z hotelu. Kdysi mi řekla, že má ráda pěšinky u hřišť. To je první místo mého pátrání. Nervozita mne popohání tak, že se brzy dám do běhu. Cestou si svítím baterkou u mobilu, abych nepřehlédl jakoukoli stopu. Moje hledání se vyplatilo. Po pěšině jsou stopy kol terénních aut. Vydám se po jejich stopách až narazím na místo, kde se zastavují. Je tu hodně stop. Hledám všude kolem jestli něco nenajdu. Pod světlem baterky se něco zaleskne. Jdu blíž, je to fotografie. Zamračím se, pokleknu a vezmu fotku do ruky, je složená do čtverečku. Rozložím ji. Skoro fotku upustím. Jsem tam já a Cross. Srdce se mi rozbuší. Přiložím si fotku na hruď.

"Prosím…buď v pořádku." Zadívám se na nebe a svou prosbu vypustím ke hvězdám.

Sbohem můj drahý, část 12.

19. srpna 2017 v 20:29 | Cross |  Sbohem, můj drahý
Uf. Vypotila jsem další díl :D fakt se hrozně moc snažím.

Sbohem můj drahý, část 11.

19. července 2017 v 17:42 | Cross |  Sbohem, můj drahý
Další díl.

Sbohem můj drahý, část 10.

18. července 2017 v 13:15 | Cross |  Sbohem, můj drahý
Konečně je to tady. Další díl mé povídky. Dlouho jsem si lámala hlavu s tím jak bych měla pokračovat. Snad se bude líbit.
Celé to bylo krásné. Konečně jsem se dokázala pořádně uvolnit. Lukas spokojeně podřimuje vedle mě a tiskne mě na sebe. Dívám se na měsíc, jak se na mě potichu usmívá. Já se na něj také usmívám. Cítím, jak se zavrtí a víc mě k sobě přivine, jakoby se bál, že mu uteču. Skousnu si ret. Kdysi to bylo jinak. Nebyla jsem pro něj nic a takhle se ke mně nikdy netiskl. Vydechnu. Po tváři mi steče slza a já se přesvědčuju, že už je všechno dobré. Jsem silná a ochráním ho. Toho, kterého miluji celým srdcem, které teď hoří jako nekonečný oheň v podsvětí. Ochráním ostatní, které mám ráda. I za cenu vlastního života, budu za ně bojovat do posledního dechu. Pomalu usínám. Konejší mne tichá noc.
Ráno mě probudí příjemný polibek na tvář. Otevřu oči. Uvidím ty dvě krásné studánky, které jiskří jako kdyby od sebe odrážely sluneční svit.
"Dobré ráno šípková Růženko." Pohladí mě prsty po odhaleném rameni. Na jeho usměvavé rty mu vtisknu polibek.
"Dobré." Vstanu. Jdu k šatníku a rychle se obléknu. Dívá se na mě z postele trochu zmateně.
"Kampak se chystáš?" také vstane z postele a oblékne si oblečení, co je rozházené kolem postele. Zadívám se na něj, zatímco si na kalhoty upevňuju opasek se dvěma katanami u boku. Upravím si límec bílé košile a přes ni si vezmu černou vestičku a doplním to černou saténovou kravatou, kterou mám uvázanou v jednoduchém anglickém uzlu. Upravím si vlasy a zadívám se na něj s omluvným pohledem.
"Moji vojáci se potřebují trénovat. Trochu jim dnes zavařím." Uculím se, musím se trochu uklidnit. Nemůžu před své podřízené přijít jako nadržená školačka. Jsem velitelka, jsem žoldák, jsem vrah. Cítím jak si pomalu nasazuji neviditelnou masku zabijáka, který je vždy připraven na cokoli. I na smrt. Uculím se. Je zajímavé, že v mém oddílu je i pár Smrtek. Ano Smrtek. Jen, nejsou tak důstojné jak by si jiní mysleli. Obzvláště jeden. Všichni jsou to muži. Nesmrtelní. Podobně jako většina nás nadpřirozených. I když u sebe si nejsem tak úplně jistá. Ale vím, že jsem dostala přezdívku Nightmare a Trhačka hlav. Což asi svědčí o tom, že i kdybych nesmrtelná nebyla, tak to nepotřebuji k tomu abych si sjednala potřebnou autoritu. Jdu ke dveřím a než se dotknu kliky otočím se na Lukase, který si akorát nasazuje brýle.
"Chtěl by ses podívat?" navrhnu mu. Chtěla jsem pozvat i Stephana a Aleše. Ti dva jsou silní a mohli by se cvičit s námi. I když.. Kdyby došlo na Macabre tak by to nejspíš nepřežili. Dance Macabre znamená podle démonských legend tanec smrti, podle kterých se takto bojovalo o vzácnou duši a démon, který na ni měl největší právo tento souboj vyhrál. Ale tím, že zabije svého druha. Démon se zabíjí těžko. Buď useknutím hlavy, démonským mečem, nebo samozřejmě rukou Smrtky. My jsme ale tento "tanec" upravili. Je to zkouška, abychom poznali, že jsme připraveni na boj.
Přijdeme na dvůr, který je obestavený hotelem. Je to pro nás dostatečný prostor. Vedle mě stojí Lukas spolu se Stephanem a Alešem. Po mé pravici je můj pobočník Sebastian. Dnes se zdá být poněkud více podrážděný než obvykle. Svítí slunce. Je krásný den. Ovšem lepší by bylo, kdyby bylo zataženo, ale přeci jen teprve začíná jaro. Většina mých vojáků má na sobě černé oblečení, včetně mě. Hrdě si prohlížím své vojáky nastoupené a v pozoru, včele s náčelníkem skupiny Varsfeilů, Ayanamim. Je to vynikající voják a ještě lepší bojovník. Jen toho moc nenamluví. Jeho pohled je chladný a prázdný. Sám jako osoba nevypadá moc přátelsky. Na jeho mladý věk má šedivé vlasy. Bohužel pro něj jsme se jednou nepohodli a spustila se rvačka. Zotavoval se z toho měsíc. Mrzelo mě to. Tolikrát jsem se mu omlouvala, ale on mi nikdy nic neřekl a od té doby si drží odstup, avšak stále vzorně plní mé příkazy. Sklouznu pohledem na ostřelovače, kteří mají na zádech své zbraně. Vybrala jsem jen ty nejlepší z nejlepších. Nemohu si dovolit jakékoli chyby. Sama jsem se kdysi cvičila jako ostřelovač. Byla jsem dobrá. V mém pokoji ve skříni mám opřenou svou zbraň, Hecate.
"Vojáci. Děkuji vám všem, že jste přišli, abyste mi mohli pomoct ochránit toto místo. Jsem na vás hrdá. Pokud v této akci obstojíte, máte u mě drink." Ušklíbnu se. Rozpažím se.
"Tímto zahajuji Dance Macabre!" vykřiknu. Vojáci radostně zajásají. I já, když jsem nebyla ještě velitelka, jsem se těšila na Macabre. Ukazovala jsem, co umím. Stále si pamatuji ty ohromené pohledy na mladou dívku, která má neskutečné nadání na to být voják. Jenže já jsem přestala být obyčejným vojákem od chvíle, kdy jsem zabila svého prvního nepřítele. Říká se, že je to nekonečný sžíravý pocit. Já si to užila. Viděla jsem v jeho očích jeho hříchy. Věděla jsem, že si zaslouží zemřít. Stala jsem se vrahem, noční můrou.
"Jako první se utkají Sebastian Michaelis a Claude Faustus!" z mých myšlenek mě probudil Ayanamiho chladný pronikavý hlas. Neubráním se menšímu ušklíbnutí. Ti dva nevynechají jedinou příležitost na to, aby si vyřídili účty. Oba dva nastoupí do kruhu, který byl zběžně namalován, aby znázornil kde je pole pro boj. Ani jeden si nevzal zbraně. Mám ale pocit, že pod jejich fraky se skrývá menší překvapení. Zaujmou pozice a čekají na můj signál.
"Začněte!" vykřiknu a do toho tlesknu. Oba jakoby se urvali ze řetězu se proti sobě rozeběhli. Vidím v jejich očích chtivost toho druhého pokořit. Claude se chystá udeřit pěstí. Sebastian se ale ladným krokem do strany uhne a sám mu zasadí ránu do žeber. Ozve se zapraskání kostí. Ti dva do toho jdou opravdu silou. Hlavně ať se nezabijí doopravdy. Claude se prudce otočí a chytí Sebastiana pod krkem. Vyzvedne ho do vzduchu a hned ho rázně přirazí k zemi, jakoby to byla jen hadrová panenka. Zaduní to. Dlaždice prasknou pod tím náporem. Sebastian, hned jak se vzpamatuje z prudkého nárazu, obmotá nohy okolo Claudovi ruky. Vyhoupne se ze země a vrazí mu pěst do obličeje, poté ho chytne za límec košile, odrazí se od jeho ruky, dopadne na zem a jeho si přehodí přes záda až na zeď. Zpod fraku se zablýskne stříbro. Usměju se. Sebastian a Claude rádi využívají obyčejný příbor jako zbraně. Sebastian stříbro, Claude zlato. Sebastian vrazí nůž Claudovi do klíční kosti a druhý nůž do ramene. Vytryskne krev. Claude se snaží pohnout, ale Sebastian ho doslova přišpendlil ke zdi jako motýla. Sebastian se vítězně usměje a otočí se na mě. Kývnu.
"Vítězem je Sebastian Michaelis." Claude sebou prudce trhne a odlepí se od zdi. Rázným krokem jde ke mně. Vyrve si nože a mrští je po mě. Sebastian je chytí těsně před mým obličejem. Všichni se na něj zaraženě podívají.
"Jak ho můžeš brát jako vítěze! Nebojoval čestně!" zakřičí. Sebastian je přichystaný na něj zaútočit.
"Jak se opovažuješ?!" zařve. Sebastianovi oči fialově zaplanou. Jeho démonská aura se začíná zvětšovat v děsivé monstrum. Položím Sebastianovi ruku na rameno. Okamžitě svůj vztek zkrotí a stáhne se. Vyrazím klidným krokem naproti Claudovi. V mých očích panuje smrtelný klid. Nebe se zatáhne. V dáli je slyšet hrom. Slunce zahalí temný mrak.
"Claude Fauste… ty stejně jako Sebastian jsi démonem. Sám by jsi měl počítat s tím, že nebude bojovat čestně. Je to jeho práce jako démona. Jako stvoření beze cti a srdce. To ty jsi mne zklamal, za to že jsi odmítl svou podstatu jakožto démona." Všichni zatají dech. Cítím na sobě Stephanův pohled. Stejně tak i Lukasův, ale ten Stephanův je intenzivnější. Zmrazí mě. Kdyby jen věděl…
"Zaútočil jsi na mne, Claude." Pronesu tiše. Jdu k němu. Popadnu ho za krk a jakoby nevážil více nežli pírko ho zvednu ze země. Dívá se s prosbou v očích do mých pekelných jam. Ví, že kdybych chtěla, byl by to jeho konec. Stisknu jeho krk pevněji. Dusí se. Zamračím se. Tohle by mu nemělo vůbec ublížit. Démona nezabije jen tak něco a přes to… Cítím jak vysávám jeho život, jak v jeho očích pohasíná. Co se to děje?! Okamžitě ho pustím. Odstoupím od něj a vyděšeně se zadívám na své ruce. Démona zabijí dvě věci: meč upředený z temnoty, který existuje jen jeden a pak kosa Smrti od jakékoli smrtky. Já ale nejsem ani jedno. Pouze jsem mu stiskla krk. Obrátím svůj pohled na Sebastiana, který na mě zírá jako na nejstrašnější stvůru. On. Jeden z nejvyšších démonů se na mne takto dívá.
"Cross…"
"Nepřibližuj se!"

Sbohem můj drahý, část 9.

29. května 2017 v 22:14 | Cross |  Sbohem, můj drahý
Snad se vám to bude líbit. Chápu že není moc akce, ale věřte mi, že se opravdu snažím ze sebe dostat to nejepší.

Sbohem můj drahý, část 8.

28. května 2017 v 16:30 | Cross |  Sbohem, můj drahý
Za poslední dva dny jsem se v tom hotelu začala dusit. Musela jsem jít ven. Má moc mnou proudila jako nekonečný ledový potok a musela jsme jí dát průchod. Sice mám dobré srdce, ale většina mé moci tvoří temnota.
Sedím na jednom z nedalekých kopců a vychutnávám si pohled na daleké Alpy. Fouká studený štiplavý vítr, který si hraje s mými havraními vlasy. Moje rudé oči září se zapadajícím sluncem. Potichu vítám nastávající noc. Noc. V tento čas je má moc snad nejsilnější. Slyším měsíc a hvězdy jak mi šeptají sladká tajemství ostatních. Jednou mi Sebastian řekl, že hvězdy jsou duše dobrých lidí a andělů. Nevěřila jsem na to. Nevím proč…ale ty hvězdy nejsou jako lidé. I když mám spoustu z nich ráda, ani jeden se nepodobá kráse hvězd.
"Vypadáš smutně, když tady takhle sedíš." Dolehne ke mně Lukasův hlas. Lenivě pootočím hlavou, abych se na něj podívala. Přimhouřím planoucí oči a zadívám se do jeho ledově modrých.
"Co ty tady?" prohodím směrem k němu a opět se zadívám na zapadající slunce.
"Chtěl jsem tě vidět." Přisedne si ke mě aniž by se mne zeptal. Odvážný člověk…a také hloupý.
"Proč?" vydám tiché zavrčení na znamení podrážděnosti. Vyrušil mne z krásné chvíle. Kousek ucukne. Zadívá se do dáli stejně jako já. Chvíli mezi námi panuje ticho, že by se dalo krájet. To ticho pak prolomí jeho sykavé nadechnutí.
"Jsi stejná jako ona." Promluví šeptem ke mně. Zamračím se.
"Ona?" dívám se stále na slunce, které mi svými posledními paprsky mává na rozloučenou. Kdyby tu nebyl on, také bych mu zamávala.
"Jste si podobné. Chováním i tak různě. I vzhledem. I když musím uznat že jsi mnohem hezčí." Uchechtne se a já mám chuť mu za tohle rozpárat krk. Můj vztek ale vzápětí zmizí.
"Ale…měla čisté srdce. I když mi často říkala, že je zkažená, já věděl že je čistá jako čerstvě padlý sníh a já jí nechtěl dál ubližovat. Ublížil jsem jí až až, když jsem ji využil..a pak jí řekl, že jí nechci nikdy vidět, protože jsem se bál, že mi zničí život." Trhlo ve mně. Tohle mi řekl těsně předtím, než jsem se změnila v to co jsem. Ranilo mě to tak moc, že jsem měla pocit, že se mi srdce trhá na miliony kousků a přitom hoří. Plakala jsem pro něj tak dlouho. Kdyby jen věděl kolikrát jsem si kvůli němu chtěla ublížit. To všechno bylo ale kvůli mé slabosti. Teď jsem někdo jiný. Teď mám moc, kterou využívám pro smrt. Mám na rukou krev mnoha lidí. Každou noc se budím z nočních můr a div se nevyzvracím z podoby. Sebastian se tomu už dlouho snažil přijít na kloub. Vyhledal dokonce i démona nočních můr a přinutil ho, aby mu prozradil jak mne může vyléčit. Nezjistil nic. Jen to, že duše těch lidí mne budou pronásledovat až do hrobu a ani tehdy nenajdu klid. Uchechtnu se nad tou představou.
"Bolelo ji to. Nedokážeš si představit jak moc." Zatnu ruce v pěst, až se kožené rukavice napnou. Zadívá se na mě se zmateným výrazem v očích. Vstanu. Prohrábnu si rukama dlouhé vlasy a dívám se, jak nastává noc. Cítím jak mi po tváři teče horká slza, ani jsem si nevšimla že pláču. Vydechnu. Nechám svou moc proudit. Zavřu oči. Cítím jak má temnota vychází z mého těla. Temné úponky se kolem mě omotají. Slyším udivený výdech. Vstane a jde ke mně.
"Jsi nádherná." Jeho oči září jako dvě hvězdy a já si říkám, jestli není dítě hvězd. Po tvářích se mi dál kutálejí slzy jako dvě perly. Natáhne ke mně ruku, aby je mohl setřít, ale já stihnu uhnout. Srdce mi tluče. Divoce a nespoutaně. Sotva se zahojilo. Ale když je u mě. Zadívám se mu odhodlaně do očí.
"Ukážu ti pravdu, Lukasi Haagu." S těmito slovy mě doslova pohltila temnota. Cítím jak se zmenšuju. Jak mé se mé kosti s praskáním zkracují. Tíha kterou tvořily mé vlasy už není tak velká. Místo dlouhých havraních vlasů mám vlasy po lopatky. Polovinu vlasů mám zářivě bílou a druhou černou jako sama noc. Mé oči nabydou čokoládové barvy s nádechem rudé. Temnota se rozpustí a já před ním stojím jako před třemi lety. Když otevřu oči setkám se s jeho vyděšeným pohledem. Začne couvat. Dívá se na mě tak ohromeně.
"Vendy." Zašeptá to proklaté jméno, jako by to byla největší vzácnost na světě. Zasyčím.

"Neříkej mi tak." Odvrátím zrak od něj a podívám se na vycházející měsíc.

Sbohem, můj drahý, část 7.

21. května 2017 v 19:26 | Cross |  Sbohem, můj drahý
Velice se omlouvám za čekání. Máte tady další díl. Budu moc ráda, když mi napíšete dolů svůj názor a možné poznámky. :)

Kam dál